ĎÁBEL- ztělesňuje všechny síly, které s sebou přinášejí rozklad, temnotu a smrt, a které mají za následek dezintegraci lidské bytosti. ¹. V křesťanství Lucifer (Světlonoš)- padlý anděl spolu s ostatními démony protivník boží. Křesťanské jméno (Lucifer) dostal podle zmínky v Bibli (Iz. 14;12). Ďábel byl zobrazován po blízkovýchodním způsobu (perském a babylonském), jako složená zoomorfní bytost. Někdy s křídly, což bylo patrně připomenutí jeho andělského původu. Na některých obrazech s Jidášem Iškariotským mu ďábel vyskakuje z úst, nebo mu nese měšec.⁴ Ovšem křídla byla podobna spíše netopýřím, blanám. V pozdním středověku byl satan zobrazován i jako pitoreskní bytost s tváří na břiše, hýždích, či genitáliích. Měl podobné znaky jako gryf. V renesanci byl ďábel zpodobňován jako satyr s rohy a kopytem, což byla alegorie na vztah pohanství a církve. Satan byl vládcem Pekla, říše démonů. Zobrazení je ovlivněno především antickým uměním, a později také Dantovým pojetím pekla jako kruhů, kde si každý odpykává trest v kruhu podle povahy trestu.²
Z hlediska hermetismu představuje ďábel personifikaci zla, negativní noční stránky stvoření a zničení. Ďábel také představuje libido (psychoanalýza).
V Bibli na sebe ďábel vzal podobu hada. Aby s Evinou pomocí způsobil člověku prvotní pád.
Démoni- původně toto slovo znamenalo osud a následky působení osudu. Teprve v katolické teologii jsou démoni pevně spjati se zlými silami. Démoni jsou považováni za padlé anděly. Démon nemá přímou moc nad vůlí člověka a může působit jen na jeho smyslovost. Ďábel je svůdce a lhář; jeho nejůspěšnější lež se podaří, až lidé neuvěří, že je. Démoni také představují přírodní síly a stavy lidského vědomí: strach, hrůza....
Za démony považujeme i sukkubu a inkuba ( podle A. de Spina), což jsou astrální bytosti živené sexuálními fantaziemi, které pochází z nucené sexuální abstinence.³ Z tohoto pohledu má každá entita svého démona. V astrální úrovni.