Devět

Hermetismus- Termín je odvozen od slova hermetický, t j. nepřístupný, uzavřený, resp. od jména Hermes, které užívali staří Řekové pro označení egyptského boha Thovta, jenž byl pokládán za autora knih o tajném učení. Avšak s tímto Hermem, který měl přízvisko Trismegistos (Třikrát mocný) hermetismus souvisí historicky, svým původem. Za hermetismus je pokládáno esoterní učení, které vzniklo ve střediscích staroegyptského náboženství a bylo formulováno skupinou zasvěcenců-velekněží, případně jedním z nich, který se nazýval Thovt-Hermes. Jednalo se o učení tajné, protože pojednávalo o skrytých, mocných přírodních silách, které až dosud zůstaly oficiálním vědám neznámé. S tímto učením byli seznamováni jen vybraní jedinci, kteří obstáli v těžkých zkouškách způsobilosti pro zasvěcení do vysoce esoterních nauk. J. G. Ragon (Smysl antických mystérií, sv. II. Praha 1937, s. 11) uvádí o Hermovi následující: ”V Egyptě zavedl hieroglyfy, vybral kroužek lidí, o nichž se domníval, že jsou nejschopnější pro tradovánítěchto tajemství, sjednotil je, založiv tak Boha živého. Vychoval je ve vědách a uměních a vyložil jim symboly, které je zahalovaly. Mezi těmito vědami byly některé tajné, které jim sdělil jen pod strašlivou přísahou, že je sdělí jen těm, které uznají po dlouhých zkouškách za své nástupce. Králové jim zakazovali odhalovati je pod trestam smrti. Toto tajemství se nazývalo uměním kněžským a obsahovalo alchymii, astrologii, magii, vědu duchů. Dal jim klíč hieroglyfický ke každé z těchto tajných věd, jež byly považovány a ukrývány na nejtajnějších místech chrámů. Veliká tajemství, která byla po dlouhé věky střežena zasvěcenými kněžími, a vysoké vědy, které praktikovali, těšila se z vážnosti celého Egypta, považovaného ostatními národy za učiliště a svatyni věd a umění… Po ztroskotání četných měst a po vyvrácení Egypta perským králem Kambysem (528 př. Kristem) rozptýlila se většina kněží v cizích zemích a vzala s sebou svoji vědu, kterou učili enigmaticky, tj. vždy zahalenou temnotou bájí a hieroglyfů, aby dav vida neviděl a uče se nerozuměl. Všichni autoři pili z těchto pramenů, avšak tato mystéria, skrytá do nevysvětlitelných obalů a do tolika nesrozumitelných bájí, končila nesmysly, které se rozšířily do Řecka a po celém světě.” Přijmeme-li tezi, že starý Egypt byl dědicem vyspělé magické kultury zkáze propadlé Atlantidy, nabízí se ovšem poněkud romantické vysvětlení, že Thovt-Hermes byl atlantský mág, zasvěcenec, který své vědění jednak ústně předal skupině vybraných osob, jednak je sepsal v pověstné Smaragdové desce, která v několika málo tezích shrnuje filozofii hermetismu. Jiné Hermovi připisované texty shrnuté do kodexu Corpus Hrmeticum jsou již jen rozvedením tezí Smaragdové desky různými autory v o bdobí helénismu a jsou poznamenány i vlivy jiných doktrín. Dalším, dnes téměř již neznámým pramenem Hermetismu je ”filosofie ohně Horev”, která byla tradována v jednom z nejvýznamnějších zasvěcovacích středisek starého Egypta kněžími Ptahova chrámu v Menoferu (Menfidě) a která je podle P.de Lasenica nejvyvinutějším systémem esoterního vědění vůbec. Proč byl hermetismus tajným učením, lze vysvětlit přinejmenším dvěma dobrými důvody: především pojednával o mocných přírodních silách, jejichž znalost mohla být strašlivě zneužita – zkáza Atlantidy je toho dokladem; a dále smyslem hermetismu, učení to ve své podstatě velmi praktického, byl a je vývoj jedince k vyššímu vědomí (což je koneckonců smyslem všech esoterních systémů), k vyšší dokonalosti na základě poznání a činností, k nimž se jedinec propracovává s bytostným vynaložením veškerého úsilí – zasvěcení je pouze uvedení na začátek namáhavé cesty. V tomto smyslu zahrnuje hermetismus nejen hluboký, konvenčnímu nazírání skrytý pohled na svět, nýbrž i metodu poznávání světa i sebe sama, jakož i způsob cesty k reintegraci, tj. k onomu rajskému stavu člověka, o němž vyprávějí mýty všech kultur a který je cestou ke ztracené jednotě vnitřní a jednotě člověka a jeho tvůrce. Hermetismus není tedy jen abstraktní doktrína, nýbrž také ”jízdní řád” k dokonalostidávno ztracené v bezedné propasti lidského sobectví a úpadkové civilizace naší doby, cestou ke ”ztracenému ráji”. Hermetismus je jedním druhem esoterismu a jako takový má svůj specifický historický původ, svůj zvláštní obsah, své metody poznávání i svůj vlastní jazyk a lidský smysl.1

Mazdaismus- íránské náboženství, jehož tvůrcem byl proslulý reformátor Zarathuštra. Hlavní památkou je Avesta i s komentáři překladů nazývaných Zend. Podle středoevropské tradice vytvořil 21 knih Avesty Ahura Mazda a Zaratuštra je přinesl vládci Vištáspovi.
Mazdaismus je dualistické náboženství. Svět je představován jako boj Dobra se Zlem. Dobro bylo představováno Spenta Mainjou(Duch zvelebování), jenž splynul se samotným Ahura Mazdou(Órmuzdem), jehož šest forem zjevení lze také považovat za samostatné božské bytosti tzv.Ameša Spenta (Nesmrtelné síly). Princip zla je Angra Mainju (Špatné Smýšlení) - Duch ničení, jehož jméno se později vyslovovalo Ahríman, což byl zřejmě předobraz satana v hebrejské mytologii.
Součástí mazdaismu je také kult boha Mithry.

Talmud-Toto slovo znamená "učení". Bible je živé poselství a moudří byli a stále jsou odpovědní za výklad psaného textu. V talmudu jsou formulovány přesné zákony umožňující použít biblická přiázání v každé životní situaci. Tyto zpočátku ústně předávané předpisy byly později zachyceny písemně: vytvořily skutečnou encyklopedii židovského zákona a myšlení.2

Kabbala- hebrejsky HA-KABBAL odvozuje se z hebrejského slovesa kábbal, jež v této souvislosti značí - přijmouti od někoho něco jako tradiční, ne každému sdělitelné tajemství. Takto jest zmíněné sloveso doloženo v jednom výroku ethického traktátu PIRKÉ ÁBÓTH - Výroky otců, původem z druhého stol. př. Kr. až do druhého staletí po Kr., obsaženém ve čtvrtém dílu - Seder nezekím šestidílné Mišny, vyšlé z redakce školy Tanaistů a tvořící základ k potomnímu Talmudu. Výrok onen zní: Móše kibbel tórá misinai umsóró l ijhóšuá, - to jest: Mojžíš převzal Thóru (zákon Boží) na Sinaji a sdělil jej pak Jósuovi. Tradice; odevzdaná Hospodinem Mojžíšovi byla podle toho dvojí: exoterní, všem přístupná tradice božího zákona, Thóry, tak zvaná Masora - od slovesa másar - sdělovati (viz výraz u.msór.ó ve výše uvedeném citátu), a tradice esoterní - KABBALA - (vide svrchu výraz kibbel) - určená jen pro zasvěcené Mojžíšovy žáky.*) Židé, alespoň od doby talmudické byli tudíž přesvědčeni o společném původu Kabbaly a Thóry a jejich vespolné závislosti, jež se projevovala v Kabbale především formálně tím, že až do doby Cordoverovy (XVI. století) měla stěžejní kabbalistická díla - Zóhar nevyjímajíc - vnější ráz komentářů k Písmům Starého Zákona, t.j. ke Kánonu svatých knih, seskupených kolem Thóry, resp. Mojžíšova Pentateuchu. Vnitřně projevovala se pak nepřetržitá duchovní spojitost mezi Kabbalou a Kánonem svatých knih v tom, že všechny kabbalistické these a myšlenky jsou - s výjimkou Lúrjova učení o Ibbúru - v jádru doložitelny z příslušných míst Písem: St. Zákona, nebo aspoň z potomní kanonisované literatury, jež se k Písmům oněm připíná, t. j. z Talmudu a z jeho výkladů - Midrášů. Jediná výjimka se připouští, jest však dodnes sporná: přímý původní vliv metafysických myšlenek Filona Žida z Alexandrie na Kabbalu. Poměr mezi Kabbalou a Thórou, jako základem všech Písem starozákonních, dá se vyjádřiti ještě takto: Kabbala má se k Thóře jako duše k tělu. Papus jde v tomto příměru ještě dále, a vycházeje z these o trojím aspektu náboženské tradice židovské, nazývá Masoru (Thóru) jejím tělem, Talmud jejím životním principem (duší) a posléze Kabbalu duchem :této tradice. A jako jest duch ve srovnání s tělem hybnější a svobodnější, tak i Kabbala - výplod nespoutatelného rozmachu svobodomyslného a kosmopolitického myšlení veleduchů židovstva - jest reakcí proti umrtvujícímu formalismu orthodoxní židovské theologie. Předmětem Thóry a Písem St. Zákona byla pouhá historie projevů Boží vůle slovem nebo činem, jež lze sice vykládati, jejichž podstatu nelze však zkoumati. Kabbala naproti tomu zpytuje vnitřní podstatu projevů Božích a snaží se je vypátrati a blíže objasniti. Takový jest tudíž oficielní názor židovstva na ideový původ Kabbaly, jež by podle tohoto názoru nebyla starší Mojžíšovy Thóry.3




Atribut- charakteristický a symbolický předmět v rukou nebo u nohou zobrazovaných osob, světců anebo antických božstev, který usnadňuje jejich rozpoznávání a vyjadřuje pro rozlišení buď hodnost nositele nebo typickou vlastnost. V církevní ikonografii a v heraldice často atributy nahrazují světcovo vyobrazení.




Archetyp- podle C.G.Junga tvoří archetypy tzv. kolektivní nevědomí, které je společné všem lidem bez rozdílu jejich kulturní příslušnosti. Aktivované archetypy se projevují ve snech, mýtech, pohádkách, anebo také v patologických duševních stavech.
Archetypy jsou obrazy skrytých souvislostí věcí a jevů.












  1. Lexikon magie; Milan Nakonečný; str.
  2. www.webprostor.cz
  3. O.Eliáš